Search
  • Eva Zetkova

Rozdíl mezi potřebováním a chtěním

Kde kdo vám řekne, že chce peníze. A nebo dobrý vztah. Ve skutečnosti tyhle věci ale často vidíme jako nutné zlo – něco, s čím je spousta práce, ale nedokážeme si představit, že bychom se bez toho obešli. V takových případech většinou nemáme pro opravdové chtění místo.


Když něco potřebujeme, často nedostatek té dané věci vnímáme jako ohrožení svého přežití a nebo štěstí. Víme, že se bez téhle věci cítíme špatně a přehráváme si scénáře, ve kterých vidíme svoje utrpení. To můžeme samozřejmě dělat vědomě, ale i nevědomě. V takovém případě nám naše mechanismy vůbec nebudou chtít dovolit vidět, jak by náš nejhorší scénář vypadal. Už jenom představa téhle nejhorší situace nás totiž ohrožuje. Myslíme si, že by to bylo jiné, kdybychom se k té naší vytoužené věci dostali. To je ale jenom iluze. I kdybychom tu danou věc měli, emoční stres na pozadí toho nedostatku by byl stále aktivní. Stále bychom měli okamžiky pochyb a úzkosti, velký strach ze ztráty a tak podobně.

Můžeme se zkusit sami sebe ptát, co je to nejhorší, co si při nedostatku té dané věci dokážeme představit – a jak bychom se potom cítili. S těmihle emocemi je totiž už potom možné něco dělat.


Když něco tímhle způsobem potřebujeme, jsme často tak terorizovaní nedostatkem, že si nemůžeme dovolit chtít. Nemůžeme si dovolit cítit radost, kterou by nám naplnění téhle naší touhy udělalo. Když má tělo pocit, že bojuje o přežití, nezvládá na radost udělat místo. I kdybychom ve vnějším světě dostali, co jsme chtěli, necítili bychom uspokojení dlouho.


Rozdíl mezi potřebováním a chtěním je samozřejmě také ovlivněn naší výchovou a společností. Chtění je nám představováno jako něco extra. Jako nutné a potřebné jsou nám představovány věci, které nechceme, a tak se učíme takhle rozumět světu: to, co je potřeba = to, co nechci. Pozorujeme svoje rodiče, jak dělají věci, co nechtějí. Jako děti jsme roky posíláni do škol, kde musíme dělat spoustu věcí, které nechceme. Je nám řečeno, že je to potřeba, a tak se učíme svoje chtění potlačovat. Přizpůsobujeme se také rodičům a dalším, se kterými žijeme. Když pak ale školu skončíme a můžeme se vystěhovat, nedokážeme se jen tak vrátit sami k sobě. Nedokážeme si říct „Ok, tak teď konec potlačování, můžu mít spojení s tím, co chci.“ Většinou v životě podle tohohle mechanismu pokračujeme dál a nutíme se do věci, protože myslíme, že to bez toho nejde. Tenhle odpor k dělání, založený na našem pocitu, že nemůžeme chtít, dál sídlí v našem těle.

Uvolněním emočního stres z minulosti dovolíme tělu si uvědomit, že v tomhle okamžiku už nemusí o přežití bojovat. Tím vznikne prostor si představit, že bychom danou věc neměli, aniž by to ovlivnilo to, jak se cítíme. Díky tomu si pak můžeme dovolit chtít. A když chceme s radostí, jsme přirozeně motivování podnikat kroky, které nás vedou k našemu cíli.


Přeji vám lehkost ve vašem chování,


Eva Zeťková

Konzultantka techniky Metafyzické Anatomie úrovně 3 | Konzultace

Školitelka techniky Metafyzické Anatomie úrovně 1 | Nadcházející kurzy

Upozornění: Text podléhá autorským právům. Je možné ho šířit pouze se jménem autorky a názvem webu.

9 views
 

Subscribe Form

  • Facebook
  • Instagram

©2019 by Spiritual Coaching.