Search
  • Eva Zetkova

Jak si poradit s toxickými vztahy s rodiči

Updated: Aug 27

Většina z nás pravidelně navštěvuje svoje rodiče, a to i pokud nám to nepřináší příliš velké potěšení a nebo to v nás dokonce vzbuzuje obavy. Na takové návštěvě v nás rodiče nehledě na náš věk mohou probudit nepoměrně silné pocity nepochopení, obav nebo rozhořčení a způsobit, že nám připadá, že náš život mimo rodinný dům nic neznamená.


Respekt k rodičům a rodinným hodnotám, které reprezentují, máme biologicky naprogramovaný. V minulosti totiž zaručoval naši poslušnost klanu a tím také naše přežití. Tenhle mechanismus je samozřejmě nejsilnější v dětství: každé dítě bude podvědomě vždy rodiče bránit, protože rodiče jsou pro něj zárukou přežití. Když v minulosti rodiče dítě opustili, znamenalo to pro něj smrt a tahle zkušenost je pevně vepsána v naši biologickou paměť. A kdyby byl jakýkoliv aspekt rodiče nějak zpochybněn, byla by zpochybněna jistota přežití, kterou rodič představuje.


Těchhle mechanismů si většinou nejsme vědomi a tak nás ze zákulisí ovlivňují silněji, než bychom si chtěli připustit. Zatímco si racionálně třeba uvědomujeme, že jsme dospělí a můžeme si dělat, co chceme, naše tělo a podvědomí to tak nevnímá. Dál se snaží být k rodičům loajální a potlačuje tak negativní emoce, které vůči nim můžeme cítit.


Ohledně všeho můžeme mít (a většinou máme) smíšené pocity. Na jednu stranu tedy můžeme k rodičům cítit upřímný hluboký respekt a náklonnost, na druhou stranu v nás může být spousta hněvu a nespravedlnosti ohledně toho, jak se k nám chovali/chovají. Spousta z těchhle emocí před námi naše podvědomí ukrývá. Jak nás rodiče zranili (z jejich pozice často nechtěně či nevědomě) maskuje za iritaci, pohrdání a další povrchové emoce. Navíc nechce připustit, jak zranitelní v jejich přítomnosti vlastně jsme, a tak si myslíme, že tona nás nemá tak velký vliv.


Kdybychom se odvážili vidět svoji slabost a chtěli sami v sobě najít, jak se vůči rodičům opravdu cítíme, většinou ucítíme jenom emoce, které nám v tom zabraňují: typicky pocit viny, studu a strach z odmítnutí. Sami k sobě se totiž také chováme způsobem, kterým se k nám v minulosti chovali rodiče. „My přece děláme, co můžeme, nemůžeš být takhle nevděčný“, „co zase řveš“, „ty si vždycky vymýšlíš něco navíc“, „máme s tebou spousta práce“, „obětovali jsme (se) pro tebe“ - tohle všechno jsou věci, které se dětem běžně říkají. Rodiče je nemusí ani říkat nahlas, stačí, když se je nějakým způsobem cítí. Dítě je na pocity rodiče napojené a učí se, že za projevy hněvu, nespokojenosti nebo vůbec emocí všeobecně se má stydět a cítit vinu, a je tedy lepší je všechny potlačit.


Pokud je dítě nechtěné a rodiče mu to dokonce sami řeknou, ale i pokud to vyciťuje z jejich chování, někde hluboko uvnitř se pak obviňuje a stydí se za celou svoji existenci.


I když už jsme dospělí, se svými rodiči mezi sebou pořád máme tuhle emoční dynamiku. Můžeme být úspěšní a sebejistí, ale při konfrontaci s rodičem se v nás ozvou tyhle potlačené pocity a my se zase cítíme, jako když nám bylo pět. A potom se divíme, proč je tak těžké říct rodičům ne, i když nechceme a proč se v jejich společnosti cítíme tak nesví a bezmocní.


Tuhle nezdravou dynamiku prohlubuje fakt, že rodiče často (nevědomě) využívají svoje děti k naplnění svých emocionálních potřeb. Zdravý člověk získává emoční a jinou podporu ze sebe, ze svého života a ze svého partnerského vztahu. Pokud se mu jí ale nedostává, často hledá pozornost, povzbuzení nebo radu od svého syna nebo dcery, kteří mu neumí říct ne, i když se cítí nepříjemně. Dítě nemůže připustit, aby byl rodič nešťastný a trpěl, protože to pro něj biologicky opět představuje hrozbu přežití. Potlačí tedy svoje pocity a učí se, že na jeho potřebách a osobních hranicích nezáleží. Že musí umožnit jiným lidem (obzvlášť rodičům), aby vstupovali do jeho osobního prostoru, že si musí brát na starost cizí pocity a jenom za těchto okolností mu bude zajištěno, co potřebuje.


I když fyzicky nejsme v přítomnosti rodičů, jejich chování, nálada a názory nás kvůli téhle dynamice ovlivňují mnohem víc, než by bylo zdravé. To je ale možné jenom proto, že v nás je něco, co jim to dovolí. V našem podvědomí jsou části, které si neuvědomují, že už nejsou dětmi. V našem podvědomí jsou části, které si myslí, že musí stále brát zodpovědnost za pocity rodičů, jinak zůstanou samy, bez podpory a jejich přežití bude ohroženo.


Pokud nám na rodičích něco vadí a nebo se k nám opravdu chovají nepřípustně, samozřejmě se můžeme rozčilovat, trpět, přerušit s nimi kontakt a tak dále. Můžeme se snažit ovlivnit, co dělají, většinou ale bez příliš velkého úspěchu.


Zvaž tedy, jestli je pro tebe takové řešení dlouhodobě uspokojivé. Zamysli se, jestli se nevyplatí přenést pozornost z jejich osobnosti a chování na svoje pocity. Můžeš se rozhodnout, že chceš najít způsob, jak se v jejich společnosti cítit lépe, nezávisle na tom, jací rodiče jsou a co dělají. Zkus si představit, jak by to mohlo vypadat, kdyby v interakcích nebyl přítomen strach či pocit viny se postavit nepřípustnému chování, aniž by tě rozčilovalo. Jak by to vypadalo, kdyby tě jejich chování emočně nijak neovlivňovalo.


Jak tedy postupovat, pokud se kvůli rodičům cítíme nepříjemně?


  1. Pokud cítíš velmi silné nepříjemné pocity, zkuste si dát pauzu v kontaktu. Tuhle pauzu můžeš využít na zpracování svých emocí.

  2. Podívej se na to, jak se vůči rodičům skutečně cítíš. Jak moc ti ve skutečnosti záleží na tom, co si myslí. Jak moc jsi chtěl/a jejich podporu, lásku a pozornost a jak moc tě zranily okamžiky, kdy nebyla cítit. Emoce nad tebou mají tak velkou moc částečně i proto, že o nich nevíš.

  3. Pracuj s technikou (a nebo s někým, kdo takovou techniku ovládá) typu práce s vnitřním dítětem a nebo sjednocování částí.* To ti pomůže získat přístup k emocím, které jsou jinak hluboce potlačené.

  4. Uvolni svoje emoce. Tohle může znít nemožně a nebo dokonce nebezpečně, ale tohle jsou jenom pocity vyvolané našimi obranými mechanismy. Ty nevidí rozdíl mezi pociťováním emocí a přežitím a i v přítomnosti stále prožívají situaci z minulosti. Emoce je ale naprosto možné uvolnit a jejich uvolnění většinou přinese člověku opak toho, co mu strach z jejich uvolnění tvrdí. Uvolnění pocitů se nerovná potlačení pocitů. Pro mě osobně nejlepší způsob na skutečné uvolnění emocí, se kterým jsem se setkala, nabízí technika Metafyzické Anatomie.


Když v nás nejsou mechanismy, které by říkaly, že chování rodičů představuje hrozbu naplnění našich potřeb, přestávají nás jejich reakce ovlivňovat. Můžeme v sobě najít prostor, ve kterém cítíme radost z kontaktu, ale zároveň se nemusíme smířit s nepřijatelným chováním. Tohle je stav, do kterého bychom přirozeně dospěli zdravou výchovou.


Naši rodiče nám samozřejmě dali všechno, co mohli. Rodiče vždycky dělají to, co jim připadá nejlepší. Sami ale obdrželi nějaký určitý typ výchovy. Pokud na sobě nezačnou pracovat, posílají svým dětem emoční dynamiku, kterou měli oni sami se svými rodiči. A jejich rodiče se svými rodiči. A tak dále. Nikdy ale není pozdě z tohoto cyklu vystoupit a udělat změnu. Stačí vědět, že se můžeme rozhodnout vzít svoje pocity do vlastních rukou.


Přeji vám odvahu a úspěšné řešení vaší situace,


Eva Zeťková

Konzultantka techniky Metafyzické Anatomie úrovně 3 | Konzultace

Školitelka techniky Metafyzické Anatomie úrovně 1 | Nadcházející kurzy


*O sjednocování částí hodně mluví Teal Swan. Velmi efektivní metoda na sjednocení částí je i součást techniky Metafyzické Anatomie.


Upozornění: Text podléhá autorským právům. Je možné ho šířit pouze se jménem autorky a názvem webu.

101 views
 

Subscribe Form

  • Facebook
  • Instagram

©2019 by Spiritual Coaching.