Trauma není jenom to, co se nám stalo – je to i to, co se nám nedostalo

Když mluvíme o traumatické situaci, často si představíme událost, ve které se nám něco stalo (pád, úraz) nebo ve které nám někdo aktivně uškodil – uhození, nadávka, … Nenaplnění našich potřeb, ať už fyzických či emočních, je ale neméně zásadní. Například pokud potřebujeme blízkost a nemáme nikoho, kdo by se s námi byl schopen spojit tak, jak potřebujeme. Pokud potřebujeme od okolí podporu, ať už emoční či jakoukoliv jinou a nedostává se nám jí. Pokud se potřebujeme cítit v bezpečí a nic v okolí nám nepomáhá to naplnit.

Obzvlášť v dětství jsme pochopitelně k traumatizování potřeb velmi náchylní. Pokud se nějaký vzorec opakuje dostatečně dlouho a nebo k němu máme vhodné dědičné predispozice, tvoříme si se svými pozitivními potřebami negativní asociace. Tělo si potom například podvědomě spojuje potřebu blízkosti s pocitem osamělosti a vede nás do situací, které v nás tenhle pocit vyvolávají (v tomhle případě například volbou partnera, přátel, …).

Jak moc nám daná věc chybí před sebou skrýváme, protože nechceme znovu cítit bolest, kterou jsme kvůli tomu cítili v minulosti a raději tak podvědomě v deprivaci pokračujeme sami. Většinou jsme v tom skrývání tak úspěšní, že sami sebe přesvědčíme, že jsme danou věc nikdy nechtěli. Často si také vytváříme další příběhy, díky kterým se cítíme lépe. Například: lidé, kterým se téhle věci dostává, jsou nějakým způsobem špatní nebo horší než my a my jsme tedy díky svojí deprivaci lepšími lidmi (vybav si třeba, co se říká o bohatých lidech). Nebo v dané věci vidíme pouze rizika a sami si díky svému nedostatku připadáme v bezpečí (například “nemáme nikoho blízkého, ale díky tomu mi nemůže nikdo ublížit”).

Vliv takového pasivního traumatu v životě je svým způsobem náročnější odhalit, než trauma aktivní. Pokud nám něco dlouhou dobu (a nebo i vždycky) chybělo, případně to před sebou skrýváme, nemusíme si vůbec všimnout, že je něco v nepořádku. Takhle například někdo, kdo má asociaci potřeby blízkosti s pocitem, že na něj někdo útočí, může být spokojen ve vztahu, kde ho partnerka nebije, jenom mu nadává. Pro člověka se zdravě naplňovanou potřebou blízkosti je setrvání v takovém vztahu nepochopitelné, ale někomu jinému se to může zdát jako uspokojivý stav. Tenhle případ je pro ilustraci zvolen tak, aby bylo jednoduché uchopit celý koncept. Druhů traumatizovaných potřeb je ale celá řada, i když třeba v méně extrémních podobách a všechny mají vliv na náš každodenní život.

Jestli máte okamžik, teď nebo třeba večer ve sprše, zkuste se sami zamyslet, co byste od života v jazyku potřeb skutečně chtěli a jakým druhem situací jsou tyhle potřeb naplňovány. Jak moc vám to, co chcete, připadá samozřejmé a jak moc je to něco, o co je potřeba bojovat, čeho není možné dosáhnout nebo co třeba máte pocit, že si nezasloužíte.

Samotné zvědomění situace samozřejmě může mít vliv na to, jak moc jí podléháme. Dále pak k vyřešení bolesti můžeme použít svoje oblíbené modality a techniky. Pokud něco konkrétního, čím si pomoci, hledáte, mohla by pro vás být užitečná Technika Metafyzické Anatomie, na kterou já osobně v těchto situacích spoléhám. Na úrovni 1, kterou pravidelně vyučuji na kurzech v Praze, se učíme z těla uvolnit emoční a fyzický stres. Na úrovni 2 (která se v Praze bude konat v příštím roce) se pak podrobněji pracuje s potřebami a mnohým dalším. Více informací o akcích je k dispozici zde: https://www.spiritualcoaching.eu/akce